Kolej Hostivař.

Konflikt nadále zuří. Nikdo už neví komu věřit a tak se lidé míjí a pečlivě měří pohledem každého kolemjdoucího. Nikdo neví, kde se nepřítel skrýva - jenom to, že je to jeden z nás. Stejně jako ostatní mám hlad. Dnes se mi zdál sen o mlíce, které jsem si předevčírem koupila, ale bohužel jako moje jogurty, citrónka a plátkový sýr, je již dávno pryč.




Někdo - snad na protest proti ledničkovému zloději - vylil do chladničky olej. Olivový. Další protestant navázal na tento čin vylitím neznámé fialové tekutiny a tak je dnes dno ledničky surrealistickým mixem fialové, olejových skvrn a krabic s dávno prošlým mlíkem, ke kterým se nikdo nehlásí.

Patrem se tak i navzdory rebelům šíří jen beznaděj, nevraživost, strach a zvuk kručících břich. Odpočítáváme dny do konce vojny, kdy se budeme moci vrátit do našich čistých domovů plných lásky. Tam, kde co člověk do ledničky dá, to tam také najde. Do té doby nám může být útěchou jen rychlé internetové připojení, které vypadává jen občas, dva záchody v kovové budce, kdy alespoň jeden je většinou čistý a vybavení zvolené vkusně tak, aby imitovalo vězení ze socialistických dob.


Svůj pobyt na koleji Hostivař bych ohodnotila 10/10, naučila jsem se zde samostatnosti, skromnosti a nenávisti k lidem, kterou budu ve zdravotnictví jistě potřebovat.

(stejný článek jsem repostovala i na svém starém blogu, protože sem nikdo nechodí a momentálně mám impulzivní chuť svou frustraci sdílet)